Vývoj strojů pro pokládku dlažby je neoddělitelně spjat s-a vzájemně se doplňuje-s vývojem nových technik, postupů a materiálů pokládky; oba obory jsou ve stavu neustálého pokroku. V 60. a 70. letech 20. století byl hlavním charakteristickým znakem vývoje strojů na pokládku v zahraničí trend směrem k větším-zařízením. Začátkem osmdesátých let se různé typy dlažebních strojů vyvinuly do ucelených, standardizovaných produktových řad. Následně,-i když se pravidelně objevovaly nové modely strojů,{10}}dominantní trend se posunul směrem k neustálému zlepšování a vylepšování konkrétních součástí stávajících strojů. Tento vývoj se primárně projevuje v širokém přijetí hydraulických převodových a elektronických technologií, což vede k integraci mechanických, elektrických a hydraulických systémů. Cílem těchto vylepšení je pozvednout úroveň automatizovaného řízení, zvýšit provozní výkon a komfort obsluhy, zlepšit kvalitu konstrukce a zmírnit znečištění životního prostředí.
Vzhledem k přirozené povaze jeho projektů,-které se vyznačují náročnými pracovními podmínkami, špínou a nebezpečím (fenomén často označovaný v zahraničí jako problém „3K“)-se průmysl silničního stavitelství postupně stal méně atraktivním odvětvím. Tato situace doplněná stárnutím stávající pracovní síly a poklesem počtu kvalifikovaných dělníků vytvořila pro rozvoj odvětví významné výzvy. Aby se tento problém vyřešil, národy po celém světě kladou zvýšený důraz na automatizaci a inteligenci strojů na pokládku dlažby. Toto zaměření je evidentní v širokém zavádění -technologií bezkontaktního snímání-, jako jsou lasery a ultrazvuk-, a také počítačových technologií, které jsou všechny navrženy tak, aby provoz strojů byl méně fyzicky náročný, snazší a pohodlnější. Kromě toho byly možnosti automatického řízení rozšířeny nad{10}}velká zařízení a zahrnují menší stroje; navíc byly představeny integrované systémy pro{11}}automatické sledování a řízení kvality v reálném čase, které současně zaručují kvalitu projektu a zvyšují efektivitu výstavby.